Jak se do lesa volá, tak se z lesa neozývá
DENISA KRAUSOVÁ
Jak se do lesa volá, tak se z lesa neozývá
17. 4. − 19. 5. 2013
Vernisáž ve středu 17. 4. v 18 hodin
Tvorba Denisy Krausové je v širokém povědomí spojována s výraznou „autobiografičností“ a narativností. Obrazy přeplněné motivy obecných příběhů a osobních zážitků, v rané fázi ještě podpořené naivizujícím rukopisem, využívají kolážové formy záznamu a svérázně v sobě spojují malířské gesto s jemnou kresebností, což způsobuje, že obrazová plocha je stále jaksi aktivní, tepající různými perspektivami zaostření. Právě příběhovost a mnohočetnost prvků v obraze je pro autorku výzvou balancovat na hraně ilustrace.
Na celku, který Krausová představuje v galerii OFF/FORMAT, je patrný nárůst vzdálenosti od této hranice. Formální znaky zůstávají na první pohled stejné, ale stále rozměrnější obrazový prostor je čištěn do výraznějších jednoznačnějších ploch, tvarová kompozice je redukována a vyprávění příběhu zhutnělo. Jakoby Denisa ztratila něco z márquezovské spletité upovídanosti, a přitom zůstala věrná svému magickému realismu. Autobiografičnost je pak naplňována nepřímo, vloženými odkazy na díla jiných autorů, která na Denisu zapůsobila či otiskem předmětů, které spoluurčují její životní prostor a vstupují tak do rozmalovaných fantazijních kompozic jako neodbytně diskutující měřítko toho, co je teď a tady, doma.
Doma zůstává Denisa Krausová volbou klasických témat krajiny a zátiší. Přesto jako bychom se zdráhali její díla do té či oné kategorie zařadit. Není výjimkou, že zátiší prorůstá krajinářskými motivy a krajina skutečná se mění spíše v krajinu mentální. Jiří Ševčík v souvislosti s nedávno (a stále) hojně diskutovaným problémem role malby uvádí, že krajina nebo zátiší samo o sobě se současnému malíři tématem nestává, zůstane zprostředkovaným obrazem uvnitř silnější druhé „přírody“ současné společnosti. Vlastním tématem se stává zprostředkovanost, medializace pohledu. Krajinu tu vidíme skrze nastraženou rybářskou síť, v níž uvízla společenská fakta, náboženské symboly, uměleckohistorické aluze. Denisa se nebojí silných významů (krucifix, srdce, chrám), ale nakládá s nimi tak, že se z nich štiplavý patos vytrácí. Přitom rozhodně nezůstávají němé; krucifix se spojuje s difenbachií, květinou, která tak přiléhavě definuje domáckost a bytové interiéry minulého režimu.
Jak se do lesa volá… důvěra, přitakání světu spravedlivému, kde dobro je opláceno dobrem a na zlého čeká trest? Ale z lesa se hlas vrací proměněn – o pohyb v lese, o tanec s ozvěnou. Plot nebo království, posvátný nebo obyčejný. Kříž jsou dvě prkna. Snad proto jsou Denisiny obrazy tak „funkční“ – do známého, a tedy bezpečného vrůstá napětí zevnitř. Věci nemají pravá jména. Mění je, i když se odsud nehnou. Jakpak, že v dešti schopni jsme klidně spát?*
Petr Kovář
*Sledě, živé sledě
Vernisáž
↑ foto: Martina Schneiderová
↑ video: Cinebonbon
